Plitvická jezera, ostrov Vir, Zadar 10. – 18. září 2022
Plitvická jezera
O prázdninách nám Maruška nabídla, zda nechceme jet s nimi do Chorvatska. Jedou tam již po několikáté a berou s sebou Františka a Ondru. Gině se to líbilo, že také vezmeme děti a pojedeme s nimi. Nakonec nám dali pouze Mínu, protože Damík už musí do školy. Ale přidala se i Dominika se Šimonem a Cecilkou.
V pátek večer jsme přijeli všichni do Jankova, ať to máme o kousek blíž a hlavně ať všechno naložíme do Viana. Se sezením není problém. Od soustředění je předělané na autobus. Nakonec jsme tam umístili i všechny zavazadla včetně postýlky a hraček pro děti a mohli jsme v sobotu ráno po 8 hodině vyrazit směr Dolní Dvořiště. Tam byla první zastávka. Kupodivu to děti vydržely. Kupujeme rakouskou dálniční známku a přes internet i měsíční slovinskou. 30€ za dvakrát 50 km není žádná radost, ale objíždět přes hory se nám to nechce. Stejně tak neobjíždíme a platíme tunely u Lizenu a Grazu. Cestou přes Rakousko děti usnuly. My máme puštěné DVD s Pánem prstenů. Rozšířenou verzi v angličtině s titulky. Pro řidiče nic moc. Ale viděl jsem to několikrát, tak si děj aspoň představuji. Další zastávka je až za Mariborem ve Slovinsku. Na chorvatských hranicích nám jen mávnou rukou a jedeme dál. V opačném směru je docela dlouhá kolona. Jak na hranicích, tak i na nedaleké mýtné bráně. Odbočujeme z dálnice směr Plitvická jezera. V DVD přehrávači už běží Poklad na Stříbrném jezeře, abychom měli přípravu na zítřek. Cesta vede přes samé vesnice a i mimo vesnice je omezená rychlost. Před sedmou hodinou přijíždíme do vesničky Poljanak do Apartmánu Aurora.
Ráno prší. Ale podle předpovědi má kolem poledne vysvitnout sluníčko. Do Plitvických jezer máme objednaný vstup mezi 10 a 11 hodinou. Z Poljanaku je to asi 8 km, tak máme dostatek času. Po desáté hodině vstupujeme do parku. Na to, že je vstup řízený, je tady docela dost lidí. V hlavní sezóně to tady musí být jak na Václaváku. Jdeme po trase C, kterou bychom měli s dětma za 5 až 6 hodin zvládnout.
Trasa začíná vyhlídkou na Veliki slap – Velký vodopád, poslední vodopád v kaskádě jezer, který je na řece Plitvici. Z vyhlídky sestoupíme až k vodopádu a pak pokračujeme po povalových chodnících přes jezera Kaluderovac, Gavanovac a Milanovac až k největšímu jezeru Kozjak. Jdeme směrem do kopce, takže na konci každého jezera nás čeká několik menších vodopádů z jezera nad námi. Voda je všude průzračná. Kromě malých rybek vidíme pod vodou větve i celé stromy. Po dešti už není ani stopy a září na nás sluníčko.
Na břehu jezera Kozjak nás čeká samoobslužná restaurace, suvenýry, záchody a také přístaviště. Dáváme si oběd, přece jenom je už po poledni. Přes jezero se necháváme převézt lodí. Nejprve nás znepokojuje hodně dlouhá fronta, ale po jezeře koluje 5 lodí, takže do druhé lodě se již pohodlně vejdeme. Vystupujeme pod jezerem Burget a opět nás čeká mnoho malých či větších vodopádů, průhledná voda a bujné vodní rostlinstvo okolo povalových chodníků.
Gradinsko jezero, Galevac a nakonec Batinovac. To jsou další jezera s množstvím vodopádů, která můžeme obdivovat. Příroda je tu vskutku nádherná. Jezera vznikla zaplavením jeskyní, nad kterými se propadly stropy. Podobně v okolních lesích najdete závrty, díry v zemi o průměru desítek metrů. Vznikly stejným způsobem, ale jsou suché, bez vody. Od posledního jezera stoupáme po zelené značce do kopce nad další vodopád. Odtud nás zpět veze autovláček. Ušetří nám cestu zpátky. I když poslední kilometr ke vchodu 1, kde máme auto, musíme ještě dojít pěšky. Ještě jednou se podíváme z vyhlídky na Veliky slap. Sluníčko už je nízko a v údolí kam padá vodopád už je stín.
Ještě nám zbývá asi 170 km do cíle na ostrov Vir. Pokračujeme po staré silnici, po které se jezdilo k moři, když ještě nebyla dálnice. Stále je v dobrém stavu. Němci ji po rozpadu Jugoslávie postavili dobře. Vesnic výrazně ubylo a přibylo kopců. Opět se napojujeme na dálnici a hory u Národního parku Paklenica projíždíme přes tunely. Míjíme Zadar a před mostem na Vir se stavujeme na večeři ve vesničce Privlaka. Sedíme na terase u moře, sledujeme západ slunce a podle mapy zkoumáme, kde na břehu proti nám je naše ubytování. Když už jsme u moře, tak si musíme dát něco mořského. Na výběr je tuňák nebo chobotnice. Nakonec vyhrává smažená chobotnice s hranolkami. Ale zas taková paráda to nebyla.
Před devátou jsme na místě. Apartmens Pavič je dům s 6 apartmány. Jeden z nich obývají majitelé. Bydlíme v prvním patře nad Maruškou a Mirkem, kteří už jsou dávno tady. K vodě to není ani 100 metrů a jsou tu i borové háje. Vypadá to tu jako u moře v Chorvatsku.
Ostrov Vir
Pondělní plán je jednoduchý. Moře. Maruška s Mirkem přivezli nafukovací člun i s motorem a paddleboard. Návod na člun je jednoduchý, nafouknout, nandat podlážky a je to. Na závěr se mají podlážky zajistit hliníkovými podélníky, aby se v lodi nekroutily. Zde nastává kámen úrazu. Podélníky tam není možné dostat. Zkoušíme chytrost, sílu a ještě větší sílu, až se nám podaří udělat dírku do boku lodi. Čteme návod, jak se lepí díra v lodi a lepíme. 3 hodiny máme od lodi pokoj, než lepidlo zaschne. Vrhneme se tedy na paddleboard. Tady není co zkazit. Nafoukneme a můžeme vyrazit na vodu. Nakonec to všem jde dobře. Gina je spokojená, že si paddleboard konečně vyzkoušela a že splnil její očekávání. K večeru ještě jednou nafoukneme člun a dáme do něj podlážky. Podélníky už nezkoušíme a věříme, že člun popluje i bez nich.
Druhý den v úterý se opět vrháme na člun. Dáme mu motor a doneseme ho do vody. Ondrášek s Františkem už mají nachystané pruty i návnadu a nemůžou se dočkat, až pojedou s Mirkem chytat ryby. Bohužel ani dnes se nedaří a motor nechce naskočit. Nezbývá, než vzít do ruky pádla a pohánět člun vlastní silou. Nakonec se rybářská výprava vydařila a i nějakou rybu se podařilo ulovit.
Já s Ginou a Mínou se jdeme podívat na zříceninu benátské pevnosti Kaštelina, postavené v 16. století na obranu proti Turkům a Uskokům (vojensky organizované skupině katolických utečenců). Zbytky pevnosti jsou sotva půl kilometru od nás. Pevnost leží na břehu moře. Za pevností pokračují úzké pláže se strmými břehy. Kolem je všude borový les, místy rozdělený kamennou zídkou oddělující pozemky. Zpátky jdeme oklikou přes les.
Odpoledne si půjčuji paddleboard i já a tuším, že to nebude tak jednoduché, jak to z dálky vypadá. Ve stoje se mi vůbec nedaří a tak jezdím v kleče nebo v sedě a to jde dobře. Asi budu muset trénovat rovnováhu. Raději si lehnu na deku a užívám si sluníčka.
Večer sedíme všichni u grilu. Pečeme maso. Za zídkou máme dětské hřiště s trampolínou, klouzačkou a houpačkami, kde se děti mohou vyřádit. Venku je příjemně, akorát komáři nám to trochu kazí.
Středu opět trávíme u moře. V poledne jdeme podél moře do města. Cestou míjíme dva hezké domy s dvěma bazény, palmami a perfektně střiženým trávníčkem. Nikdo v nich není. Ale v létě je tam prý živo. Patří dvěma slovenským podnikatelům. Dojdeme až na začátek městské pláže a zaujme nás hned první restaurace. Obsluhuje nás Slovenka, takže žádná jazyková bariéra. Jídlo je dobré, točené pivo mají také. Možná se se ještě vrátíme.
Na večer se domlouváme s Maruškou a Mirkem, že pojedeme na večeři do městečka Nin. To už není na Viru, ale na půli cesty do Zadaru. Prý je tam moc dobrá restaurace. Akorát nevíme kde. Nejprve objedeme rozlehlý kemp na jihozápadním pobřeží, abychom zjistili, že tady žádná hezká restaurace není. Pak už se správně nasměrujeme do starého města, které je na druhé straně v Ninském zálivu. Do města se vchází přes kamenný most. Před mostem je vpravo parkoviště a vlevo restaurace Burela se zahrádkou. Zabíráme dva stoly a my si dáváme rybí talíř pro 3 a masový taliř pro 3. Za chvíli zjišťujeme, že jsme to přehnali a nemůžeme to sníst. Ale dobré to rozhodně bylo.
Po večeři se jdeme projít přes most a vstupní bránu do městečka. Největší zajímavostí je „nejmenší katedrále světa“ – kostelíku sv. Kříže (Sveti Križ). Tato nevelká půvabná stavba o půdorysu kříže pochází pravděpodobně z 9. století. Označení „katedrála“ nosí zdejší kostel právem, neboť byl od doby chorvatského knížete Domagoje (v 9. století) biskupským kostelem, tedy katedrálou.
Ve čtvrtek jsme se rozhodli zdolat nejvyšší vrchol ostrova Vir. Má výšku jen 112 m a jmenuje se Bandira. Je od ubytování jen 2,5 km daleko. Jdeme většinou po prašné cestě lemované kamennými zídkami, oddělujícími pozemky. Z vrcholu je vidět prakticky celý ostrov. Zpátky si musíme pospíšit, protože se blíží déšť. Sejdeme z kopce a na silnici akorát přijíždí Dominika, které jsme zavolali. Nasedneme do auta a začne pořádně pršet. Večer vyzkoušíme druhý gril, který je k dispozici a je pod přístřeškem.
V pátek jsme u moře. Jdeme na procházku k hradu, kde kluci s Mirkem loví ryby. Sem tam nějakou chytí. Odpoledne Mirkovi pan domácí půjčí motor a tak konečně můžou vyzkoušet člun. Jedou se projet, ale vlny jsou dnes větší, tak je to hodně houpavá platba. Jedeme si to zkusit i s Ginou. Chvilku mi trvá nastartovat motor, ale pak už to docela jde. Člun se ovládá lehce a 5kW motor má dost síly. Což kvůli vlnám moc nezkoušíme, protože vůbec netuším, jak je takový člun stabilní.
Zadar
Sobota prší. Není to překvapení. Máme naplánovaný Zadar. Podle radaru by tam nemělo pršet. A skutečně neprší. Najdeme si parkoviště kousek od hradeb starého města, které je na poloostrově. Projdeme bránou do města a jdeme doprava na Trh Petra Zoraniča, kde je ústřední stavbou věž Kapetanova kula. Na náměstí jsou v řadě za sebou studny s rumpálama. Po hlavní ulici pokračujeme ke kostelu sv. Lovre. Ulice je plná krámků a různých občerstvení. V jedné z restaurací se zastavujeme na oběd. Pokračujeme dál a přes bránu Nova vrata dojdeme do přístavu, kde parkují velké katamarany a spousta velkých jachet.
Jdeme po nábřeží a další branou se vracíme do starého města. Cestou zpátky jdeme kolem katedrály svatého Donáta a opět Pevninskou bránou do parku a na parkoviště. Na vir se vracíme odpoledne, už neprší a dá se i vykoupat. Ale voda je po dešti trochu chladnější.
Večer všechno sbalíme a odnosíme do auta, abychom mohli vyjet brzy. Mirek, Maruška a kluci jedou už v 5. Nám se podaří vyjet kolem 8 hodiny. Po cestě se počasí horší a v Rakousku prší. Do Jankova přijíždíme asi v 7 večer. Chvíli se moříme s obytnou vestavbou, abychom z autobusu udělali zase obytňáček. Do Prahy přijíždíme kolem 9 večer docela unaveni.
